Harry James Potter a James Potter - Rozhodnutí

14. kapitola – Rozhodnutí


Před měsícem v Irsku.
„Můžeš mi už konečně říct, proč jsme tady?“ zeptal se nevrle Sirius.
„Musím totiž něco důležitého udělat a chci, abys byl u toho,“ odpověděl mu James.
„A co to je?“ zeptal se zvědavě.
„Zapálit ho,“ prohodil a kývnul směrem k domu.
„To si snad děláš srandu?“ zeptal se nevěřícně, „Vždyť je to tvůj dům! Pomysli si, co Harry nato řekne, a hlavně udělá, až zjistí, že si ho zapálil!“
„Nezjistí to,“ odpověděl mu klidně, „Bude si totiž myslet, že to udělal Voldemort.“
„Tak teď je mi to už jasné! Ty prostě chceš, aby Harry co nejvíc nenáviděl Voldemorta, a tak jsi pro to schopný udělat cokoliv! Klidně zapálit i dům, ve kterém prožil své dětství! To mu nemůžeš udělat!“ křičel na něj.
„Ale můžu a taky udělám!“ oznámil mu rozhodně.
„A co všechny věci, které jsou uvnitř?“
„Ty důležité jsem už dříve odnesl a schoval na bezpečné místo.“
„Jak vidím, tak jsi to plánoval už déle,“ pokýval nevěřícně hlavou, „Jak to chceš vůbec udělat, aby to Harry nezjistil?“
„Použiji černou magii,“ odmlčel se a poté dodal, „jak jsem ti totiž kdysi říkal, tak my nebelvírové dokážeme vycítit jaká byla použita,“ odpověděl, vytáhnul hůlku a namířil ji na dům.
Vykřiknul kouzlo a po chvíli celý dům olizovaly plameny. Jamesovi stekla jedna slza po tváři a vzápětí se přemístil. Sirius se ještě naposledy ohlédnul.
„To jsi neměl dělat, Jamesi. Jednou se ti to vymstí,“ poznamenal a poté se taktéž přemístil.

Současnost.
Sirius právě procházel chodbou v prvním patře svého domu, když si všimnul, že dveře pokoje, kde přebýval v létě Harry, jsou pootevřené. Vešel dovnitř a uviděl Jamese, jak sedí na jednom z křesel.
„Tak tady jsi byl celý den,“ konstatoval a přisedl si k němu.
„Potřeboval jsem si jen promyslet pár věcí.“
„A podařilo se?“
„Více méně,“ pokýval hlavou. Sirius pozvednul obočí.
„No, tak dobře,“ pousmál se. „Myslel jsem stále na Harryho. Víš, to jak se na mě posledně díval a řekl mi otče. Prostě tomu stále nemůžu uvěřit. Já vím, že jsem-“
Zarazil se, protože se najednou uprostřed pokoje objevily plameny, ze kterých hned poté vyšel Harry. Když uviděl Jamese a Siriuse, jak na něj vykuleně hledí, tak ztuhl.
„Co to máš s přemístěním?“ vzpamatoval se James.
„S přemístěním?“ dělal nechápavého.
„Ty snad nevíš, že předtím než ses objevil ty, tak jakoby ze země vyšlehly plameny?“ podíval se na něj podezřívavě.
„Ty myslíš tohle, otče?“ usmál se, „No, to je můj, řekněme, přemisťovací efekt, který mám místo Prásk,“ vysvětlil mu s úsměvem.
„Od kdy ho máš?“
„Víš, co by mě spíš zajímalo?“ podotknul, „to co se stalo s naším domem v Irsku.“
„Nezamlouvej to! Tak od kdy?“ zvýšil hlas James.
„Řeknu ti to, když mi řekneš, co se s ním stalo! Proč z něj zbyly jen trosky?“ nenechal se od být.
„Harry,“ klidnil ho Sirius.
„Ne, Siriusi. Já to prostě chci vědět! Mám na to právo!“
„Voldemort ho zapálil,“ zalhal James.
„A proč by to dělal?“ zeptal se podezřívavě.
„Harry, já nevím! Možná to byla pomsta, za to jak jsi ho odhodil.“
„On a mstít se mi? To by mu jenom uškodilo v té jeho snaze mě získat!“
„Bylo nad ním Znamení zla,“ pomohl Sirius Jamesovi.
Harry se mu podíval do očí. Nechtěl se toho zúčastnit. Ozvala se mu Brumbálova slova. Pousmál se.
„No, tak dobře. Věřím ti,“ řekl Siriusovi, „Od včerejška.“
„Co od včerejška?“ zeptal se James.
„Chtěl jsi přece, otče,“ ušklíbl se a pokračoval, „vědět od kdy mám ten efekt,“ obrátil oči v sloup.
„A jak jsi k němu přišel?“
„To je moje věc,“ usmál se.
„No, tak to teda není. Pokud si nezapomněl, tak já jsem stále tvůj táta!“
„Ty nejsi táta,“ ušklíbl se, „Ty jsi otec. Otec, který zradil svého syna!“ vykřiknul.
„Já, že jsem tě zradil?“ nevěřil James svým uším.
„Jo, zradil! Tím svým malým divadélkem,“ ušklíbnul se a chystal se odejít z pokoje.
„Kam jdeš?“ zarazil ho, „Ještě jsme neskončili!“
Harry se jenom ušklíbl a odešel. Tak to bychom měli. Pousmál se. Ještě přijetí a můžu už konečně odtud vypadnout do Bradavic. Zarazil se. Přijetí. Málem bych zapomněl. Zamířil do koupelny, kde si sednul na kraj vany a vytáhnul Voldemortův lektvar. Takže si to ještě jednou zopakuji. Když ho vypiji, a tak uvěřím Voldemortovi, nemůže se stát, že bych po přijetí přišel o Zmijozelovu moc a o možnost ho porazit, ale může mě dost ovlivnit. Ale když to neudělám a Voldemort měl pravdu, tak o ni přijdu, a tak zároveň pohřbím kouzelnické společenství. Dvě možnosti. Vypít nebo ne. Věřit Voldemortovi nebo ne? Sakra! Jak se mám rozhodnout? Zamyslel se.
Během dvaceti minut si stále opakoval proč by měl a neměl lektvar vypít, když ho najednou vyrušilo klepání.
„Můžu?“ ozval se Siriusův hlas.
„Jo, jasně,“ řekl Harry a lektvar schoval do kapsy.
„Všichni už na tebe čekají,“ oznámil mu, „tak jdeš?“ pozvednul obočí.
„Siriusi, můžu se tě na něco ještě zeptat?“
„Jen se ptej, ale rychle nebo se James se Snapem přizabijí,“ usmál se.
„Proč jsi se toho nechtěl zúčastnit? Teda jako té malé zkoušky?“ ušklíbnul se.
„Harry, víš… Prostě se mi to nezdálo správné. Vymlouval jsem to Jamesovi, ale jako bych házel hrách na stěnu,“ pousmál se.
„Díky, žes mi to řekl,“ usmál se.
„Tak půjdeš?“
„Jo,“ vstal a následoval Siriuse do obývacího pokoje.
Jakmile byli u dveří, tak se zarazil. Teď nebo nikdy. Vytáhnul lahvičku a chmurně se na ni podíval.
„No, tak Harry,“ upozornil ho netrpělivě Sirius, nevšímaje si lahvičky, „Co děláš najednou takové drahoty?“ usmál se.
Harry se zadíval do jeho usměvavé tváře. Třetí možnost. Napadlo ho najednou. Ještě existuje třetí možnost. Usmál se.
„Siriusi, já tam nemůžu jít.“
„Ale proč?“ nechápal, „Ty se snad nechceš stát právoplatným členem Řádu?“
„Jednou ti to možná řeknu, ale teď ne,“ usmál se, „prosím omluv se za mě všem,“ požádal ho.
„Ale, přece-“ nestačil ani doříct a Harry byl už pryč.

Děkuji Franky.J za opravu.